Hygiena krve a beseda o fašismu, neonacismu a židovské historii
Beseda po představení Hygiena krve.
Debata je součástí projektu Odvaha vědět podpořeného Evropskou unií v rámci programu Erasmus+
Moderátor: Ivan Gontko
Hostia: PhDr. Milan Belej, CSc.; Mgr. Katarína Potoková
PhDr. Milan Belej, CSc. (1966) je archivár a historik.
Pôsobil v Štátnom archíve v Prešove a od roku 2014 pracuje v Štátnom archíve v Nitre, kde vedie oddelenie spracúvania archívnych dokumentov. Dlhodobo sa venuje výskumu vysťahovalectva, pomocným vedám historickým a regionálnym dejinám Šariša, Zemplína, Ponitria, Tekova a Hontu. Výsledkom jeho regionálneho výskumu sú viaceré práce a podujatia zamerané na dejiny židovskej komunity na Slovensku.
Mgr. Katarína Potoková (1950)
Pochádza z tradičnej židovskej rodiny v Galante. Vyštudovala pedagogiku a jazyky. Počas profesionálneho života sa venovala dokumentaristike, publicistike a práci s verejnosťou.V súčasnosti sa systematicky usiluje udržiavať pamiatku na židovstvo, v ktorom vyrastala, a rozvíjať o ňom otvorený dialóg. Pravidelne sa zúčastňuje na podujatiach pre školy, mládež a verejnosť a viaceré z nich aj sama organizuje.
Reportáž z besedy
Úvod a význam besedy
V rámci besedy jsme se zaměřili na historický význam holocaustu jako tragédie lidstva, která vyžaduje reflexi a zachování paměti. Diskutovalo se o příčinách a mechanismech této ideologie, přičemž bylo upozorněno na nebezpečí popírání a relativizace událostí.
Osudy Nitranské židovské komunity
Před válkou žilo v Nitře přibližně 6 000 Židů, z nichž se po skončení konfliktu vrátilo jen okolo 600. Diskuse zdůraznila, že samotné statistiky nestačí – důležité jsou i osobní příběhy a kontext, který umožňuje pochopit dehumanizaci a tragédii, již komunita prožila.
Poválečné období a mlčení
Beseda přinesla také pohled na poválečné období a ticho, které následovalo po holocaustu. Osobní svědectví ukázala, že mnoho rodin mlčelo, aby ochránily děti před bolestí, přičemž hlubší reflexe a výzkum se intenzivně rozšířily až po roce 1989. Zmíněny byly i ideologické a politické důvody mlčení během komunistické éry.
Kulturní a každodenní život před válkou
Nezapomnělo se ani na každodenní a kulturní život židovské komunity před válkou. Prezentace nitranského almanachu z roku 1933 ukázala rozmanité role Židů ve městě – od obchodníků a řemeslníků po umělce či sportovce. Apel směřoval k zachování paměti nejen holocaustu, ale i náboženských a kulturních tradic, svátků a běžného života.
Historie skrze umění a literaturu
Důležitou součástí besedy byla diskuse o možnostech přiblížení historie prostřednictvím umění, literatury a divadla. Umělecká ztvárnění, inscenace založené na osobních vzpomínkách a lokální příběhy jsou účinným způsobem, jak oslovit mladé generace a zasáhnout jejich emoce.
Vzdělávání mladých a riziko „přemíry informací“
Beseda upozornila na riziko „přesycení“ informacemi, které může vést k otupení empatie, a na potřebu cílené práce s mladými lidmi prostřednictvím konkrétních příběhů a kulturního kontextu.
Archivy, výstavy a paměťové instituce
Archivy, muzea a židovské instituce hrají klíčovou roli při dokumentování a zpřístupňování historických pramenů veřejnosti. Jako příklady místních projektů byly zmíněny konference, výstavy či stálá expozice v synagoze.
Deportace a mechanismy v Nitře
Beseda se věnovala také deportacím a mechanismům jejich realizace v Nitře v roce 1942, včetně konkrétních míst soustředění a transportu obyvatel do pracovních a koncentračních táborů.
Příběhy zachránců a místní solidarita
Diskutovaly se příběhy zachránců, ocenění „Spravedliví mezi národy“ a místní příklady solidarity, které zdůrazňují význam připomínání lidí, kteří riskovali své životy, aby zachránili druhé.
Osobní vzpomínky a kontinuita tradic
Osobní vzpomínky moderátorky odrážely různé postoje přeživších – od asimilace až po zachování náboženské identity – i důležitost udržování tradic a svátků. Beseda upozornila rovněž na význam pietních vzpomínek a spolupráce města s veřejností při vytváření společných forem připomínání.
Závěr a doporučení
V závěru byla zdůrazněna potřeba uchovávat konkrétní osobní příběhy a vzpomínky jako účinný nástroj pro vzdělávání mladých generací, prohlubovat spolupráci paměťových institucí při zpřístupňování dokumentů a výstav a připomínat příklady solidarity a hrdinství, které mohou sloužit jako preventivní a výchovný prvek proti dehumanizaci.
